V Haliči, díky konstitučně zaručeným občanským svobodám XIX. století se bujně rozvíjel politický život. Velký rozruch na doposud málo proměnlivé politické scéně vyvolalo objevení masových politických stran, do té doby úplně neznámých. Stále také fungovaly – díky málo demokratickému volebnímu řádu – konzervatistů, demokratů a liberálů. Na začátku XX. století musely ale ustoupit novým útvarům.
Od roku 1895 r. působila v Haliči Lidová strana (od roku 1903 již jako Polská lidová strana). Významným činitelem lidovců byl Wincenty Witos. Menší vlivy měl socialistický proud, který se rozvíjel především mezi městským obyvatelstvem. Od roku 1897 působil pod názvem Polské sociálně demokratické strany Haliče a Těšínského Slezska (PPSD). V létech předcházejících válku byl významným činitelem této strany Ignacy Daszyński. Jako poslední se vytvořil národně nacionalistický proud. Největší vlivy získal ve východní Haliči, zvláště ve Lvově, kde působili mj. Roman Dmowski a Stanislaw Grabski. Zde také vznikla v roku 1904 Národně demokratická strana. Na rozdíl od jiných stran toto prostředí, mimo, že fungovalo v Rakousko-Uherském mocnářství, se hlásilo stále výrazněji k Rusku jako zárukou obrany proti germánské záplavě. Největšími zastánci dunajské monarchie byli konzervatisti z krakovské skupiny Stanczykami. Propagovali tzv. trialistickou koncepci směřující k přetvoření Rakousko v rakousko- uhersko-polský stát a připojení k němu polských zemí, které se nacházejí pod ruským panováním.
V posledních letech před válkou se v Haliči objevilas ještě jedna politická síla – proud nezávislosti spojený především s osobou politického emigranta z Kongresového království: Józefa Piłsudského. Jím navrhované spojenectví s Rakousko-Uherskem v budoucí válce mělo být spojenectvím pouze konjukturálním, zaměřeným proti Rusku.
Základním cílem Piłsudskiego byla ne jakási forma autonomie rozšířené Haliče, ale nezávislé Polsko. Směřoval tedy k vytvoření zárodku polských ozbrojených složek. Tak vznikl Střelec (v roku 1911 v Krakově), legální paramilitaristická organizace, působící ale pod vedením tajného Svazu aktivního boje založeného rok dříve a spojujícího činitele bojující o nezávislost v Haliči. V průběhu doby začaly tvořit střelecké organizace také jiné politické organizace: protiruští národovci – Polské střelecké družiny, a lidovci – Družiny Bartoše a Podhalanské družiny. Koncem roku 1912 dokonce ve Vídni vznikla Dosavadní komise konfederovaných stran směřujících k samostatnosti, která měla politicky podporovat vojenské a finanční iniciativy činitelů bojujících o samostatnost, a její součástí byly také mimo Polské socialistické strany z Kongresovky také PPSD, PSL a část prostředí národně demokratického.
Od roku 1895 r. působila v Haliči Lidová strana (od roku 1903 již jako Polská lidová strana). Významným činitelem lidovců byl Wincenty Witos. Menší vlivy měl socialistický proud, který se rozvíjel především mezi městským obyvatelstvem. Od roku 1897 působil pod názvem Polské sociálně demokratické strany Haliče a Těšínského Slezska (PPSD). V létech předcházejících válku byl významným činitelem této strany Ignacy Daszyński. Jako poslední se vytvořil národně nacionalistický proud. Největší vlivy získal ve východní Haliči, zvláště ve Lvově, kde působili mj. Roman Dmowski a Stanislaw Grabski. Zde také vznikla v roku 1904 Národně demokratická strana. Na rozdíl od jiných stran toto prostředí, mimo, že fungovalo v Rakousko-Uherském mocnářství, se hlásilo stále výrazněji k Rusku jako zárukou obrany proti germánské záplavě. Největšími zastánci dunajské monarchie byli konzervatisti z krakovské skupiny Stanczykami. Propagovali tzv. trialistickou koncepci směřující k přetvoření Rakousko v rakousko- uhersko-polský stát a připojení k němu polských zemí, které se nacházejí pod ruským panováním.
V posledních letech před válkou se v Haliči objevilas ještě jedna politická síla – proud nezávislosti spojený především s osobou politického emigranta z Kongresového království: Józefa Piłsudského. Jím navrhované spojenectví s Rakousko-Uherskem v budoucí válce mělo být spojenectvím pouze konjukturálním, zaměřeným proti Rusku.
Základním cílem Piłsudskiego byla ne jakási forma autonomie rozšířené Haliče, ale nezávislé Polsko. Směřoval tedy k vytvoření zárodku polských ozbrojených složek. Tak vznikl Střelec (v roku 1911 v Krakově), legální paramilitaristická organizace, působící ale pod vedením tajného Svazu aktivního boje založeného rok dříve a spojujícího činitele bojující o nezávislost v Haliči. V průběhu doby začaly tvořit střelecké organizace také jiné politické organizace: protiruští národovci – Polské střelecké družiny, a lidovci – Družiny Bartoše a Podhalanské družiny. Koncem roku 1912 dokonce ve Vídni vznikla Dosavadní komise konfederovaných stran směřujících k samostatnosti, která měla politicky podporovat vojenské a finanční iniciativy činitelů bojujících o samostatnost, a její součástí byly také mimo Polské socialistické strany z Kongresovky také PPSD, PSL a část prostředí národně demokratického.
