Základní věcí pro vojáky – ať už v kasárnách anebo na frontě – bylo zásobování. „Dziennik Poznański” z 27. března 1915 tak psal o zásobování zásobovacích oddílů tehdy v Karpatech:
„Voják na den dostává: 400 gramů masa, 700 gramů chleba anebo sucharů, 30 gramů soli, pól gramu pepře, 0,2 litru nápojů, a konkrétně lehkých maďarských anebo tyrolských vín […]. Následovně 0,2 litru octu, 5 gramů přísad do polévky, 140 gramů zeleniny, a sice rýže, hrachu anebo mamalygi, 92 gramů kávové konzervy, a požadovaných rozhodně ne v nejmenším stupni, 36 gramů tabáku do fajfky anebo místo něho 10 cigaret“.
Stávalo se ale, že vojákům chyběli základní věci. Museli tedy používat různé, často pro současníky divné způsoby. „Dziennik Poznański” z 24. září 1914 tak radil rodinám, které chtěli poslat na frontu balík:
„Všem, kdo mají blízké na bojišti a nemohou jim poslat teplé ponožky, připomínám, že je možné nahradit je papírem. Jednoduše se ovíjí chodidlo, na které se vložilo obyčejnou ponožku, papírem (nejlépe novinovým) a obouvá se bota. Tento způsob využívali vojáci ve francouzské válce v roce 1870/71 […]“.
Další radou pro vojáky, které trápili vši, byla navrhována pomoc … mravenců, „Dziennik Poznański” z 3. června 1917 psal:
„[…] nejrychleji a nejlaciněji je možné očistit ze vší vojenskou uniformu a prádlo jejich položením na mraveniště[…] Pilní mravenci zlikvidují vši mnohem rychleji a úspěšněji než je to možné při použití jiných prostředků. Prádlo očištěné z insektů je možné vyprat studenou vodou s mýdlem“.
Neoddělitelnou součástí váleje smrt. V krvavých bitvách sváděných na východní frontě lidé padali jako mouchy… Lékař Červeného kříže, doktor Stefan Boguslawski, zapsal:
„Nářky, křiky, kletby, přerývaná slova… Kulka, bajonet – blízká smrt – napětí sebezáchovného pudu praská jako mýdlová bublina, paralyzovaná doposud kinematografická paměť rychle přesouvá před očima mozku a ducha vzpomínky od nejdávnějších chvil dětství … A ten poslední obraz vzpomínky, při kterém uletěl poslední dech a chladná smrt přišla, měníce tvář údivem, srdečným, milým úsměvem, hněvem, žalem, zoufalstvím a ústa se tiše skládají k vyšeptání drahých, milovaných a milujících nás jmen“.
Polní nemocnice po každé bitvě praskaly v švech. Doktor Boguslawski tak popsal nemocničně-vojenskou realitu:
„Přivážejí skupinu raněných — dvě stě lidí […]. Všichni tito vojáci jsou špinaví, zavšivení, hladoví nelidsky unavení, jsou přikryti zablácenými plášti, s těžkými poraněními hlavy, s odmraženými nohami, s roztřískanými kostmi rukou anebo nohou v sádrových obvazech, podobných více lidským stínům než lide, omdlévající z vyčerpání a bolesti — toužící co nejrychleji po odpočinku v teplém čistém lůžku a teplé stravě“.
„Voják na den dostává: 400 gramů masa, 700 gramů chleba anebo sucharů, 30 gramů soli, pól gramu pepře, 0,2 litru nápojů, a konkrétně lehkých maďarských anebo tyrolských vín […]. Následovně 0,2 litru octu, 5 gramů přísad do polévky, 140 gramů zeleniny, a sice rýže, hrachu anebo mamalygi, 92 gramů kávové konzervy, a požadovaných rozhodně ne v nejmenším stupni, 36 gramů tabáku do fajfky anebo místo něho 10 cigaret“.
Stávalo se ale, že vojákům chyběli základní věci. Museli tedy používat různé, často pro současníky divné způsoby. „Dziennik Poznański” z 24. září 1914 tak radil rodinám, které chtěli poslat na frontu balík:
„Všem, kdo mají blízké na bojišti a nemohou jim poslat teplé ponožky, připomínám, že je možné nahradit je papírem. Jednoduše se ovíjí chodidlo, na které se vložilo obyčejnou ponožku, papírem (nejlépe novinovým) a obouvá se bota. Tento způsob využívali vojáci ve francouzské válce v roce 1870/71 […]“.
Další radou pro vojáky, které trápili vši, byla navrhována pomoc … mravenců, „Dziennik Poznański” z 3. června 1917 psal:
„[…] nejrychleji a nejlaciněji je možné očistit ze vší vojenskou uniformu a prádlo jejich položením na mraveniště[…] Pilní mravenci zlikvidují vši mnohem rychleji a úspěšněji než je to možné při použití jiných prostředků. Prádlo očištěné z insektů je možné vyprat studenou vodou s mýdlem“.
Neoddělitelnou součástí váleje smrt. V krvavých bitvách sváděných na východní frontě lidé padali jako mouchy… Lékař Červeného kříže, doktor Stefan Boguslawski, zapsal:
„Nářky, křiky, kletby, přerývaná slova… Kulka, bajonet – blízká smrt – napětí sebezáchovného pudu praská jako mýdlová bublina, paralyzovaná doposud kinematografická paměť rychle přesouvá před očima mozku a ducha vzpomínky od nejdávnějších chvil dětství … A ten poslední obraz vzpomínky, při kterém uletěl poslední dech a chladná smrt přišla, měníce tvář údivem, srdečným, milým úsměvem, hněvem, žalem, zoufalstvím a ústa se tiše skládají k vyšeptání drahých, milovaných a milujících nás jmen“.
Polní nemocnice po každé bitvě praskaly v švech. Doktor Boguslawski tak popsal nemocničně-vojenskou realitu:
„Přivážejí skupinu raněných — dvě stě lidí […]. Všichni tito vojáci jsou špinaví, zavšivení, hladoví nelidsky unavení, jsou přikryti zablácenými plášti, s těžkými poraněními hlavy, s odmraženými nohami, s roztřískanými kostmi rukou anebo nohou v sádrových obvazech, podobných více lidským stínům než lide, omdlévající z vyčerpání a bolesti — toužící co nejrychleji po odpočinku v teplém čistém lůžku a teplé stravě“.
